Asi vidíte, že bloguji jinde. Normálně mě najdete na www.amrozka.blog.cz , ale přesunula jsem se sem kvůli (pro mne) větším výhodám atd.
Protože budu již zmiňovaný blog nejspíše rušit, napíšu sem články - nebo něco z nich, které byly na tom předešlém, aby ten, kdo tento blog objeví později, si to mohl taky přečíst.
Začnu tedy příhodou s mými křečicemi...
JAK JSEM POTKALA AMÁLKU A ROZÁRKU
Vždycky jsem chtěla mít zvířátko - taky že jsme ho v roodině měli,
ale kvůli mé alergii na chlupy a exémům musela naše morčatí sa-mička Tinka pryč ke kamarádce Kátě mé starší sestry Karolíny. Zanedlouho byl u ní objeven nádor a tomu i podlehla. Miluju zvířata, morčátka sice nejvíc ne, ale jako hodně citlivému člověku (což jsem já) je líto každého zvířecího miláčka, který umře... ale teď už něco o mém životním zvratu i stěstí v dětství...
20. říjen 2011 - byl to sychravej den, pamatuju si, že jsem měla dokonce i na ukou rukavice. Šly jsme já a mé známé Vendula a Klára kolem popelnic, když tu k nám přidusal pán středního věku s černou luxusní bundou, drahých riflích s krabičkou průhlednou děrovanou krabičkou, ve které se cosi šedého a malého choulilo.
,,Máte rády myšky?'' zeptal se, a prosebně nás provrtával pohledem. Holky jen stydlivě zavrtěly hlavou až na mě. ,,Já jo..'' zamumlala jsem rozpačitě a stejně jako holky čekala, co bude dál. ,,Tak si ho vem.'' nahnul se ke mě a krabičku mi jemně vmáčnkul do ruky. Potom si to odkráčel pryč směrem na Dlouhou třídu...
Stála jsem tam jako umrtvená a zírala na křečka, který mi pohled oplácel. Šlo z něj vyčíst, že mu je zima a má hlad, což znamenalo, že jsem ho odnesla domů. Maminčin názor zněl takhle: ,, Hmm...zítra jde to zvíře do zverimexu.'' pronesla zamyšleně. Já moc dobře vím, že ona nestrpí nepořádek, natož zvířátko. Ale, ale...
Připravili jsme mu azyl v podobě boxu a mé krabičky od zmrzky na céčka, do které jsem prostřihla oblouk jako vchod. Asi po půlhodince, když jsem šla kolem boxu v našem pokojíku, zaslechla jsem slabounké pískání. Byla jsem tak zvědavá, že jsem musela odkrýt ''domeček''. Normálně by mě maminka zprdla, proč ho otravuju, jenže v pokojíku nikdo nebyl. Nakonec bylo jan dobře, že jsem se podívala, protože po odkrytí takzvaného domečku jsem spatřila čtyři malá, růžová, slepá pískající a valící se holátka, vedle kterých sedělA (vidíte?je to holka..) křečice.
Když jsme šli později, až už byla mláďata chlupatá a okatá do zverimexu, paní nám tam řekla, že tři z nich jsou kluci a jen jedna že je holčička. Tu jsme si také nechali a jmenuje se Rozárka, je to křeček všudyvlez a divoch ☺, který se nikdy nezastaví, ale je to hodňous.
Taky jsme si samozřejmě nechali i statečnou maminku, které jsme dali jméno Amálka. Aminka je ten nejochočenější, nejmilejší, nejlaskavější a věrný džungarský křečík!!! Povahově se s Rozičem (jinak už ji krom maminky, která si s křečky z důvodu superčistoty nehraje, neřekne)náramně doplňují! Problém je ten, že každá má svůj klid ve své kleci, protože když byly ještě společně v kleci, kterou nám půjčila moje nejlepší kamarádka Anička po svém zemřelém křečíkovi Charliemu, tak se praly ostošest...
Teď tu po mně leze Amíšek a věrně mi olizuje triko, což je signál - ,,pojď si se mnou hrát!!'', takže se ji teď budu věnovat.....
A ještě něco - točím videa s mými křečicemi, takže je najdete zde: http://www.youtube.com/channel/UCyYz_9KYps1GgHHSwwqwM0A/feed
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář :)
*Diamy